Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédové CULT OF LUNA jsou už i v našich končinách zavedeným pojmem, a tak nebylo divu, že jejich první vystoupení v Čechách přilákalo do Rock Café poměrně dost zvědavců. Ačkoliv o natřískaném sále nemohlo být řeči, početný orchestr měl i tak možnost zahrát si před natěšeným a vděčným davem.
A to i přesto, že měl především na začátku setu zvuk do ideálu poměrně daleko. Vazbení kytar a vůbec jejich místy přebuzený zvuk nevěstil nic dobrého. Tento souboj kapely se zvukařem pak poznamel úvod více než hodinu trvajícího představení, které však i navzdory tomuto klacku pod nohama dopadlo na výtečnou. Vlivem lehce rozpačitých loňských vídeňských dojmů redakčního kolegy Thorna jsem se v nepříliš vysokém očekávání nakonec nechal velmi příjemně překvapit. Švédům se totiž výborně podařilo prodat své největší přednosti, které tkví v emociálně nabitých kompozicích postavených na střídání kontrastních nálad. Na tvrdých hardcoreových základech postavená muzika de facto v každé skladbě vyrůstá z malého seménka v nádherný pestrý květ, jehož omamné barvy nenarušuje ani stereotypní uřvaný vokál Klause Rydberga, který, jak v Praze ukázal, se umí projevit jen během jednotlivých písní, zatímco prostor mezi jejich předěly omezil na lakonické „thank you“ směrem k publiku.
Pestrost hudby CULT OF LUNA dělají především překrásné kytarové motivy a aranže doplněné samply a decentními klávesovými nástroji. Ten, kdo se toho večera zaposlouchal do živého provedení fantastické zvukomalby „Dim“ ze dva roky starého alba „Somewhere Along The Highway“, mohl slyšet čistou esenci existence této kapely. Všechny emoce, které tato desetiminutová kompozice i se svým pozvolným úvodem a strhující atmosférou v prostřední části nabízí ve studiové verzi, jsou bez nejmenšího deficitu naservírovány i z pódia. Bezchybný a soustředěný projev kapely dovoluje vychutnat si i další skvělé kusy, kterých mají CULT OF LUNA už na kontě více než dost. Hraje se především, zcela logicky, z novinky „The Eternal Kingdom“, ale v nemalé míře i z již vzpomenutého předchůdce (nádherná „Finland“) a „Salvation“ (2004) (např. hitová „Leave Me Here“). Závěrečná zrychlovačka, kterou končí skladba „Ghost Trail“ z aktuální desky, nemohla být pro zakončení tohoto vystoupení vybrána lépe. Když se pak zanedlouho z redproduktorů ozývají američtí MINISTRY, i těm nejhlasitějším vyvolávačům jména CULT OF LUNA je jasné, že je definitivní konec.
Německým THE OCEAN se nedostalo přílišného prostoru, což je docela škoda. Svůj krátký set postavili především na skladbách z dvojalba „Precambrian“ pocházejícícho z minulého roku. THE OCEAN se ve svém žánru snaží o jakýsi progres spočívající především v pestrosti aranží, pod kterými se nakonec skrývají chytlavé, avšak typické těžkotonážní riffy. V koncertním provedení se však toto jejich specifikum vytrácí a z pódia slyšíme především rázně a hutně hrající kapelu znějící jako účelný mix hc a metalu. Problémy se zvukem se nevyhnuly ani jim, a tak to z reprobeden občas zaskřípe, či zapiští. Škoda, že se tento co do počtu lidí na pódiu s hlavní kapelou srovnatelný ansámbl musel spokojit pouze s rolí krátce hrajícího předskokana. Takhle THE OCEAN jen příjemně navnadili na večerní hvězdu, aniž by měli dostatek času rozvinout svůj zajímavý koncept známý ze studiových nahrávek.
Fotografie: Thorn (Vídeň)
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.
